Kam až pustíme manipulaci s fotografiemi? Kde jsou hranice?

Znáte to: vyfotíte snímek na film nebo na paměťovou kartu. Doma jej naskenujete z filmu nebo načtete z karty a nestačíte se divit... Barvy nic moc, někde přepálená místa, obloha příliš světlá, stíny příliš tmavé. Bohužel. Lidské oko má mnohonásobně větší dynamický rozsah vnímání než emulze nebo čip fotoaparátu. Sáhnete tedy po moderním nástroji, který vám umožní fotografii upravit, alespoň „zachránit“ některé části snímku. Dopouštíte se pak automaticky manipulace nebo podvodu? Kde je hranice pro to, abyste měli klidné spaní a bez problémů si obhájili, proč úpravy byly nutné?

S příchodem digitální fotografie se tento postup nebo-li proces zásadně změnil a zrychlil. Počítač má skoro každý a aplikace jsou vybaveny zcela jistě nad hranice potřeb fotografů. Je tedy velice snadné párem kliků myší zasáhnout do fotografie a zásadně změnit její vyznění, a skoro by se dalo říci i obsah. Slovo vyznění jsem použil zcela záměrně, protože kromě základních pilířů jako je ostrost (a ostrost některých částí nevyjímaje), barevná sytost, kontrast, lze změnit o proporce některých částí scény, dokonce i expoziční hodnoty vybraných scén. Ač se skalní přívrženci tradiční fotografie stále snaží udržet si svůj vlastní „starý styl“, počítačová úprava se díky pružnosti a nekonečným možnostem stala zcela integrovanou částí procesu vyvolávání fotografií.

I zde jsou ovšem hranice. Posledním zábleskem, který osvítil hladinu zatím klidného oceánu sporů - kam až lze autora pustit v manipulaci s fotografií – byla událost s dánským fotografem Klavs Bo Christensenem. Ten do místní soutěže Picture of the Year dodal fotografie nápadně vykazující prvky násilných manipulací s fotografií. Týkalo se to konkrétně dynamického rozsahu. Fotografie můžete porovnat zde.

Je také zajímavé, že ze serveru, kde se tato informace objevila poprvé, byl článek o této kauze na žádost autora stažen... Že by Dánové nebyli až tak respektující svobody projevu?

Před léty totiž komise hodnotící fotografie pozměnila pravidla. Nově se v nich hovořilo o tom, že: „Photos submitted to Picture of The Year must be a truthful representation of whatever happened in front of the camera during exposure. You may post-process the images electronically in accordance with good practice. That is cropping, burning, dodging, converting to black and white as well as normal exposure and color correction, which preserves the image’s original expression. The Judges and exhibition committee reserve the right to see the original raw image files, raw tape, negatives and/or slides. In cases of doubt, the photographer can be pulled out of competition.“

Krátce řečeno: fotografie má být taková, jak ji kamera snímala. Fotograf ji může počítačově zpracovat podle stávajících běžně zaužívaných praktik. Tedy ořezat, vypálit, expozičně nadržovat, konvertovat do černobílé, stejně jako korigovat expozici a barvy. Hodnotící komise může požádat autora o zaslání originálních fotografií ve formátu RAW. A toho přesně členové komise využili. Když jim Klavs Bo Christensen poslal originální RAW, okamžitě jej vyřadili ze soutěže.

Osobně se přikláním na stranu komise, protože se jednalo nikoliv o uměleckou soutěž, ale reportážní, a tam musí v maximální míře zachovávat původní atributy fotografie. Nic to nemění na skutečnosti, že se mi tvorba Klavs Bo Christensena moc líbí.

Defraudace fotografie ve prospěch „bulvárních“ zájmů je ovšem nešvarem, který mě osobně v této digitální době nutí přemýšlet o tom, zda je opravdu snímek, na který se tak rád dívám, skutečný nebo jen vyjadřuje fabulace autora a jeho pluginu Photoshopu, který si našel na internetu. Jaký na to máte názor vy?