U Truhláře na návštěvě s fotoaparátem

Už se vám to také stalo, že spěcháváte stejnou cestou kolem něčeho zajímavého a zdá se vám, že to přece dávno znáte a není tedy potřeba se ani zastavit? Takhle nějak jsme několikrát míjeli krámek na Kampě – prodejní galerii loutek Pavla Truhláře. Až jednou - s fotoaparátem přes rameno - jsme si řekli, že jsme tady vlastně nikdy uvnitř nebyli.

Loutky visely všude a bylo na co se dívat. Postavičky všeho druhu. Různorodost jejich provedení, ale hlavně to, jak v nás během chvíle dokázaly evokovat pohádkový, a snad až nadsmyslově tajemný svět, nás přivedlo na myšlenku navštívit pana Truhláře osobně.

V podkrovním ateliéru s dílnou nás uvítala atmosféra mistrovství. Otevřít nám přišel jasnooký Honza s hlavou zdredovanou, a bylo jasné, že tenhle „tovaryš“ je určitě výtvarník. Pan Pavel Truhlář zvedl své dlouhonohé tělo od stolu, nad kterým visel sám anděl strážný a zpoza brýlí se na nás usmály jeho zkoumavé, trochu unavené oči - „Vítejte“.

Jak jste se dostal k loutkám?
Pocházím z Pacova z jižních Čech, kde jsem vystudoval strojní průmyslovku, přitom jsem se vždycky hodně věnoval sportu. Všem sportům. To mi šlo a bavilo mě to ze všeho nejvíc. Po pár neúspěšných pokusech o přijetí a studium na vysokou, jsem se nakonec rozhodl odejít do Prahy. Našel jsem si tam práci ve fitcentrum a skamarádil se s kluky, co dělali loutkařinu a FAMU. A jak jsme tak chodili na pivo, napadlo nás dělat loutkové divadlo, a tak ho dělám. Jestli chcete, můžete dnes večer přijít na představení, Teatro truhla hraje kovbojku.



Kde všude hrajete?
Nemáme svou domovskou scénu, hrajeme tam, kde nás lidé chtějí vidět. Sbalíme se, objíždíme s divadlem Čechy a hrajeme lidem pro radost. Máme i charitativní projekty, hráli jsme v dětských domovech a nedávno v Českých Budějovicích v ubytovně pro neplatiče. Tahle práce nás hodně naplňuje. Člověku pomáhá zůstat pevně nohama na zemi, v realitě.

Máte aktivity v zahraničí?
Nedávno jsme hráli v Hongkongu, to byla krásná cesta, výstava i loutkové divadlo. Vystavujeme pravidelně na hračkářských veletrzích, teď potřetí v Německu. Máme za sebou celou Evropu.

Začínáme se stále více pousmívat, protože se zdá, že tady působí jakési podivné kouzlo. Všechno, co je okolo neživé, najednou promlouvá úplně živě a beze slov. Náhle, jakoby obživla i ta protáhlá pracovna s reliéfem trojitého poprsí na stěně a pohovka s ručně vyšívanými pestrobarevnými ptáky a „kosočtverečky“, a všechno se na nás zvědavě dívá skrze očka loutek všeho druhu, co visí na stěnách a skříních, dveřích, prostě všude.

To jsou všechno loutky z vaší dílny?
Tohle jsou loutky, které prodávám v galerii, spolupracuji s mnoha výtvarníky, jejich loutky, hrají v divadlech nejen v Praze, ale i po světě. Loutky se objevují i ve filmech, tohle to jsou loutky od....Jana Růžičky jeho bratra Martina dále loutky od Mikuláše Havlíka, Pavla Hubáčka, Soty Sakumi, Miroslava Trejtnera, Míry Nebeského a tady od mého bratra Daniela Truhláře a mých šikovných dcer Marie a Karličky.

Ta loutka, co visí na okně, to jste Vy?
To je bratr Jacques. Dostal jsem ho darem. Máme teď spolu a s mým kamarádem Janem Čápem a jeho Medkou (www.medka.cz), aktuální talkshow, zítra se například v palaci Akropolis chystáme na polemiku kolem Slovanské epopeje od Alfonse Muchy: zda Praha nebo Moravský Krumlov.

Na stěně visí řada loutek. Takovou by si přálo mít určitě každé dítě doma. Co tyhle loutky, ty jsou Vaše?
Ano. To jsou loutky z naší kolekce. Základní sada má 25 loutek. Vytváříme na jednotný základní tvar dřevěných hlav a těl originální loutky. Je tady celá pohádková říše, kterou znáte – král, princezna, kašpárek, čert, Mařenka, Jeníček, vodník, drak a další postavičky. Je to klasická manufakturní výroba, takový rodinný marketing. Nejvíce zaměstnanců je z rodiny - bratr, otec, tchýně, já a teď i dcery, které budou před Vánoci na „jiřáku“ prodávat na vánočních trzích. Tuhle kolekci prodáváme do celého světa.

A všechno má značku hand made?
Určitě, pojďte se podívat do dílny.

Vstupujeme vedle do dílny, vypadá to tady spíše jako scéna z nějakého filmu o dávno zašlých časech zručných řemeslníků. U Singrovky sedí pan Tomáš. Je to snad personifikace skřítka Zachýska pracujícího pilně a pečlivě a s tichou skromností, pomáhajícího lidem plnit jejich úkoly? Tomáš šije právě pidi sukničky a kabátky a hned je pěkně žehlí. Okolo je plno krabic s látkami, nitěmi a knoflíky. Na kostýmky už čekají v řadách rozvěšená tělíčka, pan Truhlář nám ukazuje maličké ručky a nožky ze dřeva a říká: „Třeba tyhle kousky musíte vzít do ruky tak 13krát, než se z nich stane tohle a než jsou připravené ke kompletování. Na začátku je sice stroj, ale zbytek je pak už jen ruční práce. Také každý obličej je jiný. Žádná loutka není stejná, každá je originál a každá nese díky různému výrazu ve tváři i jiný dojem, jakým pak na lidi působí.“

Vy sám vyřezáváte také loutky?
Moje první loutky jsem udělal jako kopie loutek, co jsem si kdysi koupil. Byly to povedené repliky a já jsem chtěl navázat na to tradiční české loutkářské umění, teď se k řezbařině už ani nedostanu, protože mě strhává marketing a agenda toho všeho.

Vyrábíte také loutky na zakázku, nějaké speciality?
Umíme všechno, tady třeba máme loutku Jana Krause, to je ten maskot jeho televizní show, dává ji jako dárek svým hostům. Děláme loutky ze dřeva, ze sádry, postavy pro film. Tady máte třeba tygra, co bude hrát v pohádce, podívejte, jak pěkně dýchá...vypadá jako živý.

Máte galerii, divadlo, talk show, manufakturu, projekty... spousta činnosti a aktivity, připadáte si také někdy jako loutka?
Určitě. Jak život plyne, dostáváte se do různých situací a vztahů, kdy s vámi může být manipulováno. To tak je a známe to všichni, záleží na míře, jak chcete vyhovět, nebo jak se musíte podřídit a nikdy se tomu nelze ubránit. Mne asi nejvíce zasahuje ten balast v zákonech a v přístupu k nám živnostníkům, nešvary v politice, ve vnímání české tradice. Nabízeli jsme například projekt pro Česká centra v zahraničí, kde jsme chtěli prezentovat tradici českého loutkařství a ukázat současnost, ale ze strany odpovědných lidí nebyla odezva. Jsem z toho - asi jako hodně lidí - dost vyčerpaný a někdy otrávený. Je to určité neochotné naladění mezi lidmi. Nedostatek nadšení pro práci, pro spolupráci. To není dobré a je potřeba to změnit.>>>

Co vás v poslední době potěšilo?
Teď nedávno jsme uspořádávali s mou ženou výstavu loutek ve Středočeském muzeu v Roztockém zámku, byla to ucelená výstava loutek z pozůstalosti pana Vorla. To se moc povedlo. Škoda jen, že nebyl větší zájem, loutky by si to zasloužily. Tradice českého loutkařství tady je nějak opomíjena. Česká média se na výstavu ani po pozvání nedostavila a vidíte, před chvílí tady třeba byla čínská novinářka, kterou naše loutky úplně fascinovaly. Loutky se staly miláčkem pro turisty.

Možná máme loutky ve svých myslích natolik zafixované, že nám připadají běžné a všudypřítomné, co byste jim přál?
Já bych jim přál, aby bylo s nimi možné vystupovat kdekoliv na ulici a oživovat jimi město. Tahle kejklířská pouliční kultura má svůj význam. Praha a loutky k sobě patří. Obojí je český fenomén, už od dob Matěje Kopeckého. Na ulici loutkáři skoro nejsou, protože omezení úředními nařízeními jim to ztížila. Přitom Praha je pro to jako stvořená.

Máte nějaký sen?
Mám. Brácha mi vyřezal Michaela Jacksona a já ho oživuji soustavou provázků. Tak bych s ním chtěl zaletět do New Yorku a tam si zahrát na ulici, jako svobodní umělci Návrat krále. Tenhle sen si určitě splním.

Díváme se na trojici mužů v dílně a máme poslední otázku: Co je pro vás loutka? Práce, život, láska? První odpovídá Tomáš a bez zaváhání: „Láska.“ Usměje se a ještě to potvrdí: „Určitě nejvíc láska.“ Honza, mladý výtvarník, co loutkám dává barvy, se zamyslí a aniž by se na nás podíval od práce říká: „Loutka je poznávání. Je v ní symbolika osobností, je to jako s lidmi.“ Třeba jako v tarotu? „No třeba. Je to tam, loutka je živá a umí promlouvat“.

A co pan Pavel Truhlář?
Loutka je můj život, je to práce i láska, připlynula na cestě životem a provází mě teď už ve všem kdo a co jsem a rámuje vlastně celá léta můj obraz života. Navzájem se vedeme. Vedeme se životem. Vedeme život.

Magie loutek?
Ano je to tak, magie loutek.

Text Irena Kamín Chloubová, fotografie Martin Kamín