Měl jsem možnost navštívit výstavu World Press Photo v Praze a utratit nějakou stovku za vstupné. Akce se konala od 19. září v Karolinu. Rozhodl jsem se na ni jít, přestože se někteří diskutéři na Fotoprůvodci vyjádřili poněkud chladněji. Ale upřímně: co je lepší, než být u toho a udělat si vlastní názor?
Celkem do soutěže poslalo 5019 fotografů z 125 zemí 80536 snímků a oceněno jich bylo 59, žádný Čech. Uppps. Vítězné snímky připomínají válku v Afganistanu a další konflikty v Africe nebo smrt Benazir Bhutto nebo portrét Putina z obálky časopisu TIME.
Očekávání z „velké“ události ze mě vyprchaly po prvních 10 snímcích, válka, krev, válka, střelba, voják, vražda, válka a pro změnu afgánská válka. Byl jsem vyloženě zklamaný. Na začátku expozice se člověk fotografický neandrtálský setká tak maximálně s válkou. Je to fotografické umění vyfotit z vrtulníku zakouřenou horu po dopadu granátu?
Na hodnocení takové věci jsme asi příliš daleko. Jistě to zažíváte také na svých snímcích. Prostě stisknete spoušť a fotografii máte ve své paměti uloženou s vůní toho moře nebo suché půdy, s únavou, s hladem a promáčenými botami. Jenže tohle na fotografii není, a proto si myslím, že tito „váleční“ fotografové trošku propadli podobnému fenoménu: pro ně jsou ty fotky mnohem subjektivnější, než pro nás, co je sledujeme od počítačů nebo na výstavě. Oni cítí pach krve, zpocených vojáků, startující vrtulník slyší křik civilistů a střelbu ozývající se za horami. Ale stačí to k dobré fotografii? Já si myslím, že ne. Je to příliš povrchní, ostatně jako celé letošní World Press Photo.
Nesmyslnost ukazovat takové fotky a označovat je jako nejlepší snad jen podtrhával snímek vojáků, kteří používají termovizi, aby byli schopni odhalit „nepřítele“, nepřipomíná to někomu Vietnam?
Osobně mě zaujaly mnohem více fotografie Carolyn Drake, která dostala cenu za fotografie z Ukrajiny. Její kolekce má podle mě mnohem více v sobě, než jen sejmutí okamžiku odpálení minometného granátu. Mají prostě hloubku, člověk před tím stojí, kouká a nasává atmosféru onoho místa. Bylo to krásné, opravdu krásné. Carolyn získala kromě Ceny Prahy také 2. místě v kategorii Každodenní život, série.
Škoda jen, že tým WPP neumí česky, ani anglicky. Popis fotografie „Zde kdysi žili početné rodiny horníků“ nebo překlad „Jan Banning, indiánský úředník.“ si zašlouží 2x za pět. Ono v originále „indian“ znamená indický, dámy a pánové. Ale to jen na okraj.
Ale zpátky k tématu. Když už jsem byl ochoten přijmout válečné téma, pak na fotografiích Balazse Gardiho, Maďarsko, VII Network. Gardi celé téma zpracoval černobíle a opravdu zcela jinak, než ostatní a dostal první cenu za Reportáž – série.
Naprosto šokující byly pro mě snímky Kanaďana Paula Nicklena pro National Geographic Magazine (získal 2. cenu Příběhy přírody). Snímek 21 Sugestivní velkoformátové snímky z lovu narvalů byly opravdu silné, podobně jako stopy ledního medvěda a snímky ukazující úbytek ledu na severu planety.
Poněkud rozpačitě jsem stál před vítěznými snímky Erika Refnera, Dánsko, Berlingske Tidende, který za snímky závodníků v cíli kodaňského maratonu získal první cenu Sportovní příběhy. Technický sice hezké, ale nic dalšího na mě z fotografie nevystoupilo, snad kromě otázky: Byly to pravdu nejlepší snímky?
Trošku mě mrzí, že organizátoři nedali médiím více snímků k dispozici, pouze nejlépe hodnocené fotografie, protože některé práce ostatních opravdu stály za shlédnutí.